Labutí píseň MERCYFUL FATE (tedy alespoň prozatím) dostala v posledním roce tisíciletí do vínku nezvyklé pojmenování osamocenou číslovkou „9“, zřejmě proto, že v sobě skrývá daleko více významů, než by se mohlo zdát, a to nejen pro kapelu samotnou. Jedná se totiž o vskutku magické číslo (v roce 1999 o to magičtější), opakovaně používané v Satanské bibli, přičemž cokoliv vynásobíte devíti a výsledné číslice sečtete, dostanete vždy právě 9. Vyjadřuje rovněž délku lidského těhotenství, a pokud budeme počítat i kompilační výběry „The Beginning“ (1987) a „Return Of The Vampire“ (1992), stejným způsobem symbolizuje také deváté album kapely.

Písní je na něm ovšem poněkud paradoxně deset, což ale v žádném případě není na škodu: rok po poněkud ospalejším „Dead Again“ se totiž MERCYFUL FATE vrátili ve své bývalé síle a znovu zaduněli na heavymetalový roh způsobem hodným Tolkienova Boromira těsně před jeho hrdinskou smrtí. S kresleným obalem, který zjevně upomínal na obálku někdejší klasiky „Don´t Break The Oath“, ve stejné sestavě jako na zmíněném albovém předchůdci, ovšem zjevně pod vlivem daleko působivějšího úplňku. Zřejmě si všechno sedlo, jak mělo, a štěstí znovu přálo připraveným.

Není proto vůbec s podivem, že nahrávka přirozeně navazovala na všechno to nejlepší, co za sebou skupina nechala v devadesátých létech minulého století, se vším tím kovovým kytarovým kouzlením, temnými a především okultními texty a samozřejmě nenapodobitelným zpěvem zkušeného metalového barda Kinga Diamonda.

Hned ze samotného začátku alba máte dokonce pocit, že při jeho přípravě už tentokrát skutečně kapela podepsala smlouvu s ďáblem. Svižná „Last Rites“ nabízí silně charismatický zážitek z metalového skotačení, následující „Church Of Saint Anne“ (lišácky vykouzlující na vašich rtech kostel zasvěcený úplně někomu jinému, než jak to vypadá na papíře) zase ochromující riff, který text skladby dokresluje vskutku magickým způsobem, a po ní uhrančivá „Sold My Soul“ s nezkreslenou kytarou, vystavěná na geniálním Kingově nápadu a jeho hlasovém provedení. Tohle je vskutku nesvatá trojice, u níž se každému posluchači, natěšenému na nové skladby, musela roztřást nejméně kolena.  

Čtěte také: KING DIAMOND - Bratislava, Aegon aréna NTC - 31. května 2013

Jedeme však dál, a to ve stále kvalitativně velmi solidním rozpoložení, třebaže na úroveň právě popsaných úvodních skladeb se již ze zjevných důvodů nedosáhne. „House On The Hill“ uhání jako naleštěný heavymetalový rychlík, stejně jako „Burn In Hell“ (a ještě později „Insane“), vyšperkovaná stupňovaným Kingovým vokálem a šťavnatým sólem, a vám dojde, že protentokráte MERCYFUL FATE také občas přidali na jinak standardní střední rychlosti. Pak se na vás zamračí „The Grave“, k neklidnému usínání zahraje „Kiss The Demon“, k předčasnému pohřbu zase uloží „Buried Alive“ a všechnu tu rituální temnotu krásně a symbolicky završí titulní „9“, mlhavý přenos z mysli chorého uctívače Satana, jenž možná až zas tak chorý není.

Když se s posledním tónem téhle skladby zavřely nad kapelou na dobrých dvacet let téměř veškeré vody, bylo to trochu smutné. Vždyť kolik dalších podobně povedených skladeb a alb mohlo za tu následující dobu vzniknout. Ale životní osudy zkrátka vedly protagonisty MERCYFUL FATE jinými cestami (jen na okraj zmíním, že Sharlee D´Angelo je od té doby součástí úspěšných ARCH ENEMY), což už se prostě nedá vzít zpátky.    

A nebýt té nešťastné situace s oním čínským virem, už bychom dnes měli v hlavě vzpomínku na to, jaké to bylo, když se MERCYFUL FATE dali znovu dohromady a zahráli na letních festivalech. A to vám řeknu, už jen vybrat ten setlist a nezapomenout na nic podstatného, to by bývala musela být věru fuška. Snad bude tedy rok 2021 v tomhle směru o poznání příznivější a nejen, že kapelu uslyšíme a uvidíme na pódiu, ale snad nám také nachystá nové album, jak v jakémsi interview sliboval Hank Shermann. Let´s Come To The Sabbath Once Again!